Země
Výchozí bod

Jednou v noci, když jsem ochutnal hořkost, jsem vyšel na kopec. Tmavý vřes mi kontroloval nohy. Dole pochodovaly příměstské lampy.

Okna se zataženými závěsy měla zavřené oči a vnitřně sledovala životy snů. Za temnotou mořské hladiny pulzoval maják. Nad hlavou, nejasnost. Rozlišoval jsem náš vlastní dům, náš ostrůvek v bouřlivých a hořkých proudech světa. Tam jsme my dva, kvalitativně tak odlišní, vrůstali jeden do druhého, abychom se vzájemně podporovali a vyživovali, ve složité symbióze. Denně jsme tam plánovali několik našich podniků a vyprávěli si podivnosti a trápení dne. Vršily se tam dopisy na odpověď, ponožky na zatracení. Tam se narodily děti, ty náhlé nové životy. Tam, pod tou střechou, naše vlastní dva životy, které se někdy jeden druhému vzdorovaly, byly naštěstí po celou dobu jeden, jeden větší, vědomější život než každý sám.

To všechno, jistě, bylo dobré

Přesto tam byla hořkost. A nejen k nám ze světa vtrhla hořkost; vytrysklo to také v našem vlastním magickém kruhu. Hrůza z naší marnosti, z naší vlastní neskutečnosti, a nejen z deliria světa, mě vyhnala na kopec.

Vždy jsme spěchali od jednoho malého naléhavého úkolu k druhému, ale výsledek byl nepodstatný. Copak jsme si mylně představili celou naši existenci? Žili jsme jakoby z falešných předpokladů? A zvláště toto naše partnerství, tento zdánlivě tak dobře založený opěrný bod pro činnost ve světě, nebylo nakonec nic jiného než malý vír samolibé a zarostlé domáckosti, neúčinně vířící na povrchu velkého proudu, který sám o sobě nemá žádnou hloubku bytí a žádný význam? Copak jsme snad nakonec klamali sami sebe? Skutečně jsme za těmi napjatými okny, jako mnoho jiných, žili jen sen? V nemocném světě jsou nemocní i haleové. A my dva, otáčející se svým malým životem většinou nazpaměť, zřídka s jasným vědomím, zřídka s pevným úmyslem, jsme byli produkty nemocného světa.

Přesto tento náš život nebyl jen pouhou a neplodnou fantazií. Nebylo to spředeno ze skutečných vláken reality, do kterých jsme se shromažďovali se všemi příchody a odchody našimi dveřmi, s veškerým naším provozem s předměstím a městem a se vzdálenějšími městy a s konci světa? A netočili jsme spolu autentickým vyjádřením naší vlastní povahy? Nevyvíjel se náš život každý den jako více či méně pevná vlákna aktivního života a nezaplétal se do rostoucí sítě, složitého, stále se množícího vzoru lidstva?

Zvažoval jsem „nás“ s tichým zájmem

A jakýsi druh pobaveného úžasu. Jak bych mohl popsat náš vztah i sám sobě, aniž bych ho znevažoval nebo urážel laciným zdobením sentimentality? Pro tuto naši jemnou rovnováhu závislosti a nezávislosti byl tento chladně kritický, bystře zesměšňující, ale milující vzájemný kontakt jistě mikrokosmem skutečné komunity, byl koneckonců ve svém jednoduchém stylu skutečným a živým příkladem toho vysokého cíle, který svět hledá.

Uvědomil jsem si, že ani jeden z viditelných rysů tohoto nebeského a živého drahokamu neodhaluje přítomnost člověka. Přede mnou byla zobrazena, i když neviditelná, některá z nejvíce přetížených center lidské populace. Pode mnou ležely obrovské průmyslové oblasti, které černily vzduch kouřem. Přesto všechen tento davový život a lidsky významné podnikání nijak nepoznamenaly rysy planety. Z tohoto vysokého výhledu by se Země před úsvitem člověka nezdála jiná. Žádný hostující anděl nebo průzkumník z jiné planety nemohl tušit, že se tato nevýrazná koule hemžila havětí, světovládajícími, sebetrýzněnými, zpočátku andělskými bestiemi.— Olaf Stapledon, tvůrce hvězd

Celý svět? Celý vesmír? Nad hlavou temnota odhalila hvězdu. Jeden třesoucí se světelný šíp, promítnutý před kolika tisíci lety, mi teď štípal nervy viděním a srdce strachem. Neboť v takovém vesmíru, jako je tento, jaký význam by mohla mít naše náhodná, křehká, naše pomíjivá komunita?

Ale teď jsem byl iracionálně zajat

S podivným uctíváním, ne jistě té hvězdy, té pouhé pece, kterou pouhá vzdálenost falešně posvěcovala, ale něčeho jiného, ​​co strašný kontrast hvězdy a nás znamenal pro srdce. Ale co, co by tak mohlo znamenat? Intelekt, nahlížející za hvězdu, neobjevil žádného Tvůrce hvězd, ale pouze temnotu; žádná Láska, dokonce žádná Síla, ale pouze Nic.

A přesto srdce chváleno

Netrpělivě jsem setřásl toto bláznovství a vrátil se od nevyzpytatelného ke známému a konkrétnímu. Odstrčil jsem uctívání a také strach a hořkost a rozhodl jsem se chladněji prozkoumat toto pozoruhodné „nás“, tento překvapivě působivý údaj, který nám samotným zůstal základním prvkem vesmíru, ačkoli ve vztahu ke hvězdám se zdál být tak nepatrnou věcí.

Považováno dokonce bez ohledu na naše znevažující kosmické pozadí

Byli jsme koneckonců bezvýznamní, možná směšní. Byli jsme taková běžná věc, tak banální, tak úctyhodná. Byli jsme jen manželský pár, který se rozhodl žít spolu bez zbytečného napětí. Manželství v naší době bylo podezřelé. A ten náš byl se svým triviálním romantickým původem podezřelý dvojnásob.

• Poprvé jsme se potkali, když byla ještě dítě
• Naše oči se setkaly
• Chvíli se na mě dívala s tichou pozorností
• Dokonce jsem si romanticky představoval, s nejasným, hluboce ležícím uznáním
  • V každém případě jsem to v tom pohledu poznal
  • Tak jsem se ve své horečce dospívání přemluvil
• Můj osud

Ano! Jak předurčené se zdálo naše spojení! Ale teď, zpětně, jak náhodné. Věrný,samozřejmě, že jako dlouhomanželé jsme fitteddocela úhledně jako dva blízké stromy, jejichž kmeny srostly vzhůru dohromady jako jediný hřídel, vzájemně se deformující, ale vzájemně se podpírající. ABC

1. Rozmanitost světů
2. Podivné lidstvo
3. Nautiloidy
4. Země
   • Výchozí bod
   • Země mezi hvězdami
5. Více světů

Zde je nějaký kód:e = mc2

    And   
      Some 
      Poetry
    
  

ChladněNyní jsem ji považoval pouze za užitečný, ale často pobuřující doplněk mého osobního života.MyByli celkem rozumní společníci.Nechali jsme jeden druhému určitou svobodu, a tak jsme mohli snášet naši blízkost.TakovýByl to náš vztah.